Plachta

Loukovec je vesnička na okraji okresu Mladá Boleslav ve Středočeském kraji s necelými třemi sty obyvateli. Středem obce odjakživa bylo panské sídlo. Ve středověku se zde nacházela tvrz, později zámek, odkud páni spravovali široké okolí. Obyvatelstvo zde dříve bylo zaměřeno převážně na zemědělství, dnes valná většina z nich dojíždí za prací do větších měst.
V posledních letech dochází k rozšiřování zástavby rodinných domů, jsou však pro to určeny plochy na okrajích obce, zatímco v jejím jádru ještě nebyly možnosti zdaleka vyčerpány. Proto se soustředím na posílení a zahuštění vnitřních ploch a omezení expanze bytové funkce do extravilánu.
Uprostřed obce se nachází areál bývalého zámku, který je dnes v majetku místního zemědělského družstva. ZD Sever Loukovec je podnik hospodařící na více než 2600 ha zemědělské půdy, který by mohl mít velké plány a ambice do budoucna, o čemž mimo jiné svědčí zřízení bioplynové stanice před třemi lety. Jeho sídlo na loukoveckém zámku a v přilehlých budovách však není vůbec reprezentativní. Je velkou jizvou v urbanismu vesnice. Zpustlý a zanedbaný areál i samotné budovy potřebují rehabilitaci, a to jak po materiální stránce, tak po funkční. Proto navrhuji zřídit zde lákavou lokalitu pro turisty, kvalitní veřejný prostor pro obyvatele a reprezentativní sídlo pro družstvo. V kurzu je ještě stále agroturistika, pro kterou by se zde jednoduše našlo zázemí. Objekty dostanou novou funkční náplň a oživí se střed obce. Rozhodla jsem se soustředit především na chov koní, jejichž ustájení se přímo nabízí v bývalé konírně. Prostory hlavního objektu zámku z části ponechávám administrativní a správní funkci družstva, do přízemí umisťuji malý pivovar
s pivnicí a restaurací ve sklepeních se zachovalými gotickými zdmi. Ostatní objekty slouží k ubytování a dalším doplňkovým funkcím. Pozemky za zámkem, které jsou dnes určené k zastavění, navrhuji ponechat parkové funkci, zpřístupnit je veřejnosti a propojit tak centrum obce s okolní krajinou údolí řeky Jizery.
Velmi citelná je absence těžiště obce, suplovat se ho snaží plochy kolem hasičárny a zastávky autobusu, které však mají různý charakter, postrádají jednotící prvek a také jsou až příliš rozlehlé. Prostory je třeba přesně definovat. Novou náves umisťuji do prostoru mezi hřbitovní zeď, faru a bývalou školu, tam, kde pravděpodobně kdysi jakési centrum bylo. Posunuji uliční čáru zpět na její historickou úroveň a dotvářím uliční frontu novými hmotami průčelí a zdí. Koncentuji sem veřejnou vybavenost, čímž zároveň dostávají náplň dnes nevyužité historické objekty. Na bývalou faru přesunuji obecní úřad a k němu přidávám infocentrum, do budovy školy navrhuji knihovnu s klubovnou. Do parteru nových objektů doporučuji umístit drobnou vybavenost – obchůdky či řemeslné dílny.
Náves je s ohledem k jejím nevelkým rozměrům navržena zcela zpevněná, všechny povrchy jsou barevně sladěny a v jedné rovině, rozdílná funkce je odlišena pouze strukturou povrchu – je tak vyhověno jak potřebě běžného provozu a parkování, tak mimořádným akcím typu trhů, kdy je možné využít všechnu plochu bez překážek. Pro prostory mimo náves jsou preferovány měkčí rozhraní mezi materiály, které jsou typické pro vesnický charakter. Pěší zkratky v intravilánu i stezky v krajině jsou mlatové nebo štěrkové s pozvolným přechodem v travnaté plochy.
Celkově se snažím propojit Loukovec s okolní krajinou, zanést trochu přírody i do jejího centra pomocí obnovení rybníčku ve dvoře nebo zpřístupnění farní zahrady za novým obecním úřadem. Navrhuji mnoho nových pěších spojení, ať už umělým vytvořením, či znovu nalezením těch starých nefunkčních. Důležitě je také potlačení řeky jako bariéry, obzvláště když tu dříve býval důležitý brod. Nový brod by byl jistě vítaným spojením s protějším břehem i turistickou atrakcí. Obecně vzato jsem se pokusila o vdechnutí života zašedlým prostorům, vtisknutí identity obci a nalezení ztraceného genia loci.